Ponocný kontra starosta

   Na obecním pozemku při potoku, tam, kde je nyní Paarův dvorek, stávala do roku 1902 stará obecní pastouška počestné obce Proseče. Byl to nízký barák z vepřovic s malými okénky a nízkými dveřmi, děravou doškovou střechou a nad ní nahnutým komínem. Obýval ji starý Krapl se svou zákonitou manželkou Bárkou, který za starostování pantáty Páska (starostou byl v obdobích 1864-1882, 1892-1895 a 1892-1895) zastával důležitou funkci obecního policajta, ponocného, bubeníka a zvoníka, vše v jedné osobě. Krapl byl starý, hubený člověk, prostřední postavy, od práce dopředu nahnutý. Jeho Bára rovněž tak, a táhla s ním tu manželskou káru věrně se vším sebezapřením od svého mládí, třebaže, když byl Krapl ještě v mužných letech a dozlobila ho, tak ji zmaloval, že měla modrá záda jako štráfkovaný kanafas.

Tento bdělý strážce pořádku za denní doby a ochránce bezpečnosti odpočívajících prosečských občanů za doby noční, během času ve svém povolání ponocného nějak zpohodlněl. Hlavně v mrazivých zimních nocích vytrubování jednotlivých hodin udělal si pohodlnější a snadnější. Aby totiž nemusel v noci opouštět teplou jizbu pastoušky, otevřel prostě okno, vystrčil z okna hlásnou troubu a do tiché mrazivé noci vytroubil hodinu, kterou jeho rozvrzané hodiny s kyvadlem na stěně právě ukazovaly a chraplavě odbíjely.

Leč toto obcházení služebních povinností nemělo mít dlouhého trvání. Donesli toto zlí jazykové starostovi Páskovi a ten z moci svého úřadu počkal si jednou u okna pastoušky, a sotvaže ponocný Krapl vytroubil z okna jedenáctou, vytrhl mu hlásnou troubu, jak se říká, zrovna od huby, až ponocný leknutím hekl a jeho pár práchnivých zubů se mu rozdrkotalo jako když někdo přesýpavá ořechy. Pan starosta Pásek nepoznán a neviděn odešel s uzmutou troubou domů.

Byla to kritická situace pro ponocného. Zůstal stát u okna v bačkorách jako opařený. Co teď? Copak znamená ponocný bez hlásné trouby? Až se to dozví pan starosta, čím a jak se mu omluví, jak o hlásnou troubu přišel? A mnoho jiných otázek v té chvíli mu přešlo jeho starou hlavou. Aspoň kdyby věděl, kdo mu ji vzal. To všechno byly neutěšené myšlenky ponocného Krapla a chudák o nějakém východisku z této šlamastiky nevěděl. Snad je to první případ, který bude zaznamenán v análech ponocenské obecní služby, kdy ponocný byl oloupen o svůj foukací inštrument a muselo se to stát právě v pamětihodné obci Proseči. Do rána už oka nezamhouřil, obracel se na rozvrzané posteli, která se mu zdála ložem Záhořovým, a snoval plány, jak ráno předstoupí před představeného obce a jak mu omluví ztrátu hlásné trouby. Ani vedle něho ležící žena nemohla na nic kloudného přijít a také se netrpělivě obracela na posteli vedle svého okradeného manžela. Byla tu dobrá rada nad zlato.

Všechno přemýšlení během noci bylo pro kočku. Hned ráno vzkázal starosta Pásek do pastoušky po náhodném klukovi, aby se k němu ponocný dostavil k reportu a přinesl sebou odznaky své ponocenské důstojnosti, tj. halapartnu a hlásnou troubu. Roztřásla se zase pod ním kolena jako v noci, obsílku roztrhal jako berní upomínku, popadl v koutě halapartnu a vykročil z pastoušky. Ani rozčílením v duševních mukách neviděl, koho cestou potkává. Tvářil se, jako by ho bolely zuby a při tom se uškuboval jako by kousal do šťovíku.

Pantáta Pásek začal s ním výslech, jak byl u četnictva zvyklý a přitom se na smutného Krapla mračil hůř než škaredá středa. Krapl stál před ním jako hromádka neštěstí a na čele mu vystával smrtelný pot. Vždyť ztratit zaměstnání u obce, třebas nebylo spojeno s doživotní pensí, to není maličkost. A pan starosta Pásek byl v každém ohledu přísný pán. Když se ho, chudáka, už dost výslechem natýral a pořádně mu vyčinil, hlásnou troubu mu vydal. Však to ponocování dělal obci i tak za almužnu, ale na chudý lid musí být přísnosti, jak později říkal i dobrý voják Švejk. Ponocný Krapl vypadl od starosty s troubou a halapartnou a byl rád, že to tak dobře dopadlo.

Jeho stará sedmá svátost na něho čekala před pastouškou, jakoby vyhlížela zítřejší počasí, ač bylo teprve ráno a zrovna schla zvědavostí, jak report u starosty dopadl. Ponocný vešel domu, radostí přibouchl za sebou v pantech skřípajícími dveřmi, až se chalupa zatřásla od sklepa až po sám krov. Ale hned na to se zamračil jako Votíšky před bouřkou, pořádně od plic si zaklel, až hodiny na věži křtinského kostela sepjaly ručičky a proklínal do horoucích pekel toho, kdo mu v noci troubu uloupil.

… ale nedozvěděl se to nikdy.