Tradice hodů
Hody se slavívaly v různý čas a to obyčejně na den patrona chrámu Páně. Dostavba kostela (kaple, zvonice) byla pro obec mimořádná událost, protože jeho stavbě obyvatelé obvykle věnovali mnoho práce a dle možností i peněz. Jejich tradice je velmi dlouhá, období vzniku této události není známo. Až teprve císař Josef II. svou reformátorskou rukou zasáhl i do této hlučné a veselé slavnosti a nařídil, aby se hody slavily v celém Rakouském císařství ve stejný čas a to třetí říjnovou neděli po sv. Havlu. Byla to totiž příhodná doba po skončení sklizně a konce prací na polích. Od té doby někde slaví císařské nebo také havelské hody. Ve skutečnosti to ovšem bylo tak, že se sice hody podle císaře slavili, ale slavili také podle sebe. Takže někde máme dodnes hody dvoje, letní a císařské. Jinde se těch císařských později zbavili a zůstali u těch původních. Hody (v Čechách „posvícení“, ve Slezsku „krmáš“, v bývalé německé jižní Moravě „kiritog“, a to z německého Kirchweih - posvěcení kostela) se konají od poloviny srpna až do konce listopadu.
Hody se vždy slavily hlučně a okázale. Hospodyně chystaly vše, co dům v danou dobu dal. Napekly se koláče, zabíjela se drůbež, v některých oblastech také berani. Však nadarmo se nezpívalo „O posvícení všechno to voní tak jako v apatyce. Na všechny strany tlučou koření, dělají jitrnice. Husa se v troubě peče, sádlo tam všude teče. Ten, kdo by nešel na posvícení, ten by byl blázen přece“.
Místní chasa obou obcí se usnesla pořádat hody také a zvolila si čtyři párky stárků. Ti potom chodili v národních krojích po vsi a zvali občany na hody, připínajíce jim na kabát rozmarýnovou snítku s barevnou pentličkou, dávali každému zvanému připíjet piva z tupláku. Pivo nosil čtvrtý stárek v putýnce. Každý takto pozvaný vyplatil stárkám dle svých možností nějaký ten peníz na talíř. Z peněz se kryla režie hodů a nijak se nehledělo na to, zda zůstane nějaký čistý zisk. Zvolení stárci a stárky byli pořadateli hodů po celé tři dny. U první stárky se také hostovalo, a proto první pár stárků obvykle pocházel z rodin lépe situovaných. Stárci měli za povinnost objednat sál, hospodu, k tomu zajistit veškeré pohoštění. Buď tedy obcházeli vesnici a žádali slušně o slepici, kohouta nebo něco takového na hodovou tabuli, o koláče, víno, o slivovici, anebo dokonce pořádali výpravy do sousedních vesnic, kde to víceméně ukradli a na hody si posloužili. To samozřejmě vyvolávalo zpětné šarvátky, hody byly pověstné tím, že si v posledních dnech chasa vyřizovala své účty i docela velkými bitkami. Bylo také potřeba připravit určité symboly hodů, které označovaly stárky a další lidi, kteří měli právo vést na hodech zábavu nebo tu slavnost nějak řídit, nebo měli právo něco v obcích omezit, třeba starostové.
Na prostranství před hostincem Polákovým v Proseči a Tůmovým v Březině se večer před hody stavěly vysoké máje bez kůry, ozdobené na vršku papírovými pentlemi, fábory, lipským šátkem nebo praporkem v národních barvách, aby tak bylo daleko široko známo, že právě v tomto čase, v tom určitém týdnu vesnice slaví hody. Po hodech odkoupil máji obyčejně hostinský a dal za ni nějakého to pitivo na přilepšenou. Pod májí se tancovalo tři dny, vstupné se vybíralo až poslední den. Mladí chlapci zkoušeli své štěstí a vylézt až nahoru na máji. Málokomu se to povedlo, ale byli i tací, kteří dosáhli větší vršku máje.
Tancovávaly se nejvíce valčíky, polky, třasáky, sousedská, mazurka a šátečková volenka a mnoho dalších tanců. Moderní doba přinášela samozřejmě modernější tance, ale ty tradiční stále zůstaly zachovány. K tanci vyhrávala často dechovka.
Zdroje:
Kronika obce Březina, I. díl
Wikipedia.org
Fotografie dodala Jitka Buršová, Březina 21